Jane Marplová
První knihou, ve které se můžeme seznámit se slečnou Marplovou, je sice Vražda na faře z roku 1930, ale premiéru si odbyla už o dva roky dříve, kdy bylo v časopisu Sketch publikováno šest povídek, které později (1932) vytvořily polovinu souboru The Thirteen Problems (součást souboru Osmnáct oříšků k rozlousknutí). Je zde popsána jako viktoriánská stařenka v černých brokátových šatech a těsném živůtku zdobeném kaskádovitě poskládanou krajkou, s černými krajkovými rukavičkami a kloboukem, který alespoň částečně zakrývá sněhobílé vlasy. Už při svém prvním vystoupení pletla cosi z bílé načechrané vlny. Zálibami slečny Marplové byly klepy, pletení a i přes svůj mírumilovný vzhled si libovala v tom, že hledala na každém jeho horší stránky. Na rozdíl od Poirota se o ní rozhodně nedá říct, že je cestovatelkou, výprava do Londýna je pro ni ažaž. Výjimkou je dovolená v Karibiku, kterou pro Jane zařídil její štědrý synovec Raymond. I v metodě vyšetřování se oba hrdinové lišili, ačkoli je spojovalo to, že byli schopni přijít záhadě na kloub i v křesle u krbu. Slečna Marplová je velice všímavá a její pozornost si získají i drobné detaily každodenního života, například že dodávka s mlékem přijela jindy než obvykle. Ale především zná tolik lidských příběhů a osudů, že na každém novém problému dokáže najít podobnost s něčím, co už zná.Při svém uvedení bylo slečně Marplové něco mezi 65 a 70 lety, což se, stejně jako v případě Hercula Poirota, ukázalo být velice nešťastnou volbou. Agatha Christie však neplánovala vytvořit ze slečny Marplové svého druhého 'celoživotního' hrdinu a jakéhosi Poirotova rivala. O tom svědčí i to, že po souboru The Thirteen Problems se Jane Marplová na celých deset let odmlčela. Je trochu podivné, proč tomu tak bylo, když již v té době začal Agathu Christie Poirot nudit a naskytla se jí možnost 'výměny stráží'.
Spříchodem slečny Marplové, staré panny z typické anglického městečka St. Mary Mead, nastal zlom v kariéře Agathy Christie. Díky stařence s bystrýma modrýma očima, která se tak dobře vyznala v povahách obyčejných lidí, totiž získala už tak úspěšná spisovatelka další čtenáře, či spíše čtenářky - matky a ženy v domácnosti, učitelky, vdané paničky ze středních vrstev anglické společnosti. Těmto čtenářkám byla velice blízká inteligentní 'bábuška', která ze své výhodně položené milované zahrádky měla možnost vidět a slyšet vše, co se v St. Mary Mead šustne. A jak často slečna Jane říkala, "vesnický život je plný hříchů". St. Mary Mead si na jejich nedostatek opravdu stěžovat nemohlo, od skandálů až po vraždy. Tato fiktivní vesnice se nalézá asi 25 mil od Londýna a 12 mil od pobřeží. Vražda na faře je sice první román, ve kterém se St. Mary Mead stává dějištěm příběhu, ale několik zmínek o něm nalezneme už v Záhadě Modrého vlaku z roku 1928.
Kde našla Agatha Christie inspiraci pro vytvoření tak nádherné postavy? Sama prohlásila, že ji k tomu vedlo potěšení, s jakým se jí psala postava Caroline sestry doktora Shepparda ve Vraždě Rogera Ackroyda. Caroline byla zatrpklá stará panna s nezkrotnou zvědavostí, která všechno věděla a slyšela, zkrátka dokonalá detektivní služba v domě. Slečna Marplová je však mnohem příjemnější osůbkou a má větší smysl pro humor než Caroline. Jane Marplová je zároveň trochu podobná babičce Agathy Christie. "Slečna Marplová nebyla v žádném případě obrazem mé babičky, byla mnohem více staropannenská a šťouravá, ale v něčem jí přece jen byla podobná - ač dobrosrdečné stvoření, vždy od každého a ode všeho očekávala to nejhorší. A obvykle se s až děsící přesností nemýlila." Spojovala je také záliba v nakupování v Army & Navy Stores a pochůzky po výprodejích, kde se naskytla příležitost rozšířit si zásobu ubrusů a osušek.